Česká a maďarská „středoevropskost“ jako cesta ke „světovosti“?

Středoevropské literatury oscilují mezi Západem a Východem. Jejich nevýhodou se však stává recepční omezenost mateřského jazyka, diskriminační faktor „malé“ či „nerozvinuté“ literatury, což platí v případě české a maďarské. Cesta středoevropských literatur ke světovosti tak zůstává obtížná, protože tito autoři nemohou ignorovat moment globalizace a šíření jazyka, tedy mimoliterární podněty diskutované v současných debatách o světové literatuře (Marko Juvan, Theo D’haen, David Damrosch, Franco Moretti, Peter Hajdu aj.). Právě výjimečný poměr globální „jednoty“ a národní „jinakosti“ implikuje rozmanitost podmínek intertextuálního a interkulturního přenosu, a utváří tak specificky lokální „mechanismy“. K tomu přispěla středoevropská intelektuální atmosféra jako křižovatka různých myšlenkových proudů, zejména mnohojazyčnost monarchie, fenomén migrace a sociální mobility, které ve svém souhrnu vytvořily živnou půdu pro dynamický rozvoj polyglosie a heterotopie (Tihanov). V tomto kontextu lze střední Evropu a její literární prostor vnímat v několika významech: 1. jako relativně volné seskupení národních literatur, které spojují pouze kulturně-historické vztahy nebo analogická historie; 2. jako geograficky, částečně i geopoliticky přesně vymezený útvar definovaný mimo jiné kulturní jednotou; 3. jako výsledek komunikačních aktů, které lze chápat jako cirkulaci blízkých literárních typů a žánrů v tomto prostoru, zakotvených přímo v kulturních a literárních strukturách.